Při dalším probuzení slyším mluvit Hyrmeta. Tak nějak zdrceně sedí na lavičce ‚stanu‘ kde se jí a vaří, i jeho pozdrav „mirëmëndjes“ působí dost sklesle. Na kamzíka se pochopitelně ani neptám. Když se zjeví Matěj, hned jej prosí o prášek proti bolení hlavy. Vysvětlujeme mu, že to má z toho celodenního pracování na sluníčku a z toho že vůbec nepil. A ještě k tomu pil.
Matěj se vrací s práškem v ruce. Přijde mi divný, že mu ho nevyloupne z platíčka přímo před očima. Takhle to vypadá, jako když dítě tlapičkou nabízí ocucaný bonbon. A vůbec je to nějaké divné, nemůžu si pomoci, ale takhle vypadá Endiaron. Házím Matějovi otazník do očí a on mumlá: „Já prostě nic na bolení hlavy nemám!“. O tom, zda zabere placebo efekt, však nepochybujeme.
Po tradiční ranní kávičce se rychle balíme k odchodu. Vysvětlujeme, kam míříme, Hyrmet uznale souhlasí a viditelně je rád za to, že se konečně dostaneme do těch hor, o jejichž kráse nám pořád básní a možná taky za to, že se dnes dokážeme zabavit sami. Vysypáváme můj batoh, bereme jen to nejnutnější, vodu, jídlo apod. Úmyslně odcházíme ještě před snídaní. Hyrmet se ujišťuje, zda nechceme alespoň chleba, ale odmítáme. Nějaké ty zásoby máme, nechceme je tedy za každou cenu vyžírat a smrdět jim tu celé dny. Věřím, že to tak i pochopil.
Cestou dále do Rragam vyhlížíme nějaký zalesněný ostrůvek, kde bychom mohli vykonat veškeré potřeby, co máme. Během té závěrečné, nanášení opalovacího krému, vidíme, jak Valbona, Ervin a bohužel i Čmendur vedou krávy na pastvu. Nejdřív se jim tak trochu schováváme, Čmendur je s to s námi vyrazit snad i do hor. Nakonec zaháníme paranoiu, jdeme k nim a chvíli je doprovázíme. Letos vodí krávy někam daleko proti proudu řeky, dříve je vždy hnali kamsi vzhůru do hor. Snažím se o nějakou zajímavější fotku, ale kdykoliv se něco blíží, naruší to Čmendur. Buď začne řvát, že jdu toho a toho fotit, nebo mi tam nějak blbě vleze.
Ervin nám radí, ať se od nich odtrhneme. Naznačuje, že na druhé straně koryta řeky vede cesta pro auta (zajímavý eufemizmus), která vede do Rragam a má nás nasměrovat na sedýlko oddělující údolí Valbony a Tethu. To je náš dnešní cíl. Mapujeme situaci, budeme se tou cestou patrně vracet. Míjí nás furgonka. Záhy míjíme my ji – kousek před námi vypustila partu naleštěných turistů v překvapivě městských oděvech. Srocují se kolem slečny průvodkyně, která jim anglicky předává pokyny na cestu. Patrně bude příjemná, veškerou bagáž (malé výletní baťůžky) jim ponese kůň. Až mě mrzí, že jsem si to obložené stvoření nevyfotil. Přijde mi to absurdní, jako bychom byli někde jinde. Rychle kolem toho zjevení prosvištíme, jen ať už jsme co nejdál před nimi.
Za zády máme už i poslední kamenná obydlí této horské vesničky a začínáme výstup. Cesta je místy značená, resp. místy narážíme na nějaká značení, což nás celkem překvapuje. To je ten mýtický přechod z Tethu do Valbonë, před kterým průvodci typu Lonely Planet varují, ať se na něj nepouštějí lidé bez vybavení a zkušeností...?
Zatím plni elánu skáčeme z kamenu na kámen, ani si nevšímáme jak hezky stoupáme a jak nám cesta uhýbá stále více severněji. Mapy poctivě čekají v batohu. Tady přece není kam uhnout, vidíme zhruba, kudy se jde nahoru, vidíme vrcholky, tak jdeme. Bez pochyb, bez váhání. O to větší překvapení pak nastává, když se ohlížíme a vidíme, že jsme vysoko nad sedýlkem, do kterého jsme původně směřovali. Stoupáme tedy dále směrem k vrcholu Maja Poplux (2 569m), stejně jsme chtěli z sedýlka pokračovat někam nahoru.
Tu nabíráme sníh, tu potkáváme tekoucí potůček. S vodou tedy není problém. Začínáme však stále častěji dělat krátké oddychové a kochací pauzy spojené s přemítáním, kudy dále. Jdeme teď již zcela nepřehlednou kamennou suťovinou, za každým malým vrcholkem se skrývá ještě další, vyšší. Nezacházíme si?
Najednou si uvědomujeme, že jsme se zapomněli nasnídat! Nastává pomalu čas oběda a stále čerpáme sílu pouze z toho malého ranního kafíčka. Je vidět, jakou má sílu. Původní plán doplnit energie až na samotném vrcholu však brzy padá. Cítím, že končetiny již nepodávají stoprocentní výkon, což není pro závěrečnou fázi výstupu ideální. Rozbaluji igelitku s jídlem a zjišťuji dezintegraci vepřové konzervičky. Sádlem je nejvíce obalená naše hořká čokoláda, pochopitelně. Vzniká tak „vepřová na vaření“.
O dalších pár desítek či set metrů výše vidíme, že výstup na samou špici některého z okolních vrcholků by znamenal nejdříve sestup do menšího údolíčka plného sněhových polí a následný výstup – avšak s nezaručeným výsledkem. Místy to vypadá velmi neschůdně. Traverzujeme tedy do nedalekého sedýlka, odkud se nám po překonání tekutého kamenitého moře otevírá tolik očekávaný výhled na západ do údolí vesnice Teth. Zřetelně se pod námi rýsuje ‚naše‘ cesta. Tudy jsme chtěli přijít. A tudy se chceme vrátit.
Nejlépe už zítra, rozhoduji se. Mlčky. Chvíli to v sobě zpracovávám, ale ano. Matějovi to však říkám až později. Nyní si na skalnatém ostrohu vychutnávám turecký sed, černohorský chléb a český zeleninový tataráček. V tom mi před očima začíná běhat bílá myš... ale žádné delirium, doopravdy tu je! Koukáme jeden na druhého, oba si zde připadáme nepatřiční. Ačkoliv, možná to není myš. Prostě nějaký horský myšoidní hlodavec. Než však stačím dokončit toto rozjímání, přibíhá blíže a mizí ve škvíře mezi kameny.
Matéo se vrací z jeho soukromé výpravy, kdy se vydal prozkoumat ještě další zákoutí tohoto horského masivu. Byl pryč více jak půl hodiny, popravdě mě až překvapil, když se zjevil mezi celkem hodně vzdálenými skalisky. Já tento čas raději věnoval trávení a celkové rekuperaci. Splnili jsme oba dnešní cíle – výstup nalehko do hor a spojení se s civilizací. Skutečně, zde ve dvou a půl tisících chytáme natolik slušný signál, že dokonce uskutečňujeme hovor. Čech volá z Albánie do Turecka přes černohorského telefonního operátora dceři Angličana.
Kolem čtvrté zahajujeme sestup. Vzhledem k dlouhým sněhovým plotnám jsme dole za třetinu času, jež jsme potřebovali na výstup. Rozhodujeme se totiž použít znehodnocenou vepřovou igelitku na urychlení sjezdu. Matéo to jde testovat. Opatrně kráčí na začátek sněhového úseku, já si připravuji foťák na pořízení videozáznamu. V tom ztrácí rovnováhu, já nestíhám vše správně nastavit, naslepo mačkám spoušť a pořizuji docela zajímavý záznam. Matéo zahájil sestup vcelku svižně. Pekelně rychle se řítí po svahu, červená igelitka mu vlaje nad hlavou. Jediný problém je, že konec ledového úseku se rychle blíží…
Zvládá to. Nicméně já k těmto sjezdům získávám značný respekt. Ukazuje se však, že zbytečný. O pár desítek výškových metrů níže je sníh znatelně měkčí a sjezd o to pomalejší. Kloužeme po podrážkách bot, absence lyží je i díky hůlkám velmi málo patrná. Ve velké rychlosti míjíme úseky, na kterých jsme před pár hodinami prolévali litry potu.
Není většího luxusu. Zpět v údolí se zjevujeme rychle, bez námahy. Jedinou ztrátou kytičky jsou moje mírně sedřené pravé stehno, během jednoho sjezdu suťoviny mi to uklouzlo. Chůze po pevném terénu je tak těžká! Ta hodina pohybu po kluzkých či sypkých materiálech nás hrozně zhýčkala.
Obhlížíme místo, kde jsme (patrně naštěstí) ráno minuli odbočku směřující do plánovaného sedýlka. Blíže k Rragam u potoka, kde jsme ráno nabírali vodu, potkáváme českou skupinku v zajímavém složení tři holčiny a jeden kluk. Jsou tu poprvé, a tak si hrajeme na velmi zkušené a dáváme jim rady. Spíš ale tak sdílíme dojmy, jsou fajn – na rozdíl od některých čehůnů, které jsme měli tu čest poznat minule. Matěj mi později říká, že by „s třema ženskejma“ nikdy nejel. Já jo ;p
Před návratem do osady míříme na pivo. Bohužel nás tento manévr ráno nenapadl, vzali bychom si nabíječky. Sedíme venku, sledujeme čirý ruch vůkol. Fotím krásně trucující slečnu, baví jí to hodně dlouho (do té doby, než si mě všímá). Poté se připojuje k ostatním albánským dítkům, která si hrají tím, že čas od času všichna nastupují do kufru terénního auta, jeden ze starších popojede pár metrů po pozemku hotelu a opět všichna vystupují. Jiný nezbeda rukama vytahuje ze sádky rybu a nechává jí až do zásahu obsluhy plácat na suchu. Je tu živo.
Při odchodu nás oslovuje hlava anglicky hovořící rodinky od vedlejšího stolu. Že nás prý ráno viděl, jakým impozantním tempem jsme postupovali. V duchu se usmívám, určitě patřil k té skupině s obloženým koníkem. Ptám se ho, co je zač. Už dva roky pracuje v Tiraně a tady jsou jen na dovolené. Ptám se ho jak bojuje s místním jazykem – a prý základy už uměj! :D Po dvou letech...
Máme vymyšlený plán. Kdyby nás Hyrmet chtěl ukecávat, ať zůstaneme déle, sehrajeme divadlo. Matéo bude tvrdit, že má špatné zprávy z domova, že se musí vrátit. Ale nakonec to ani není třeba. Podvečerní debata v kuchyňském stanu se odvíjí na téma „kudy“ a ne „zda“. Zavrhují naší tethskou variantu. Je to prý moc dlouhé. Snažíme se vysvětlit, že nespěcháme. Že si to tam chceme obhlédnout. Svíčka plápolá a parta chlapů se dohaduje nad třicet let starou sovětskou vojenskou mapou. Nakonec vítězí. Zítra půjdeme zpět k Valbonë, odtud k osadě Kukaj, k usedlosti Čafa Valbonese, okolo hory Maja Roset, na černohorské straně Zastan.
Finanční poděkování dáváme Hyrmetovi už večer. Zítra se ukáže, že jsme byli prosíraví.
Žádné komentáře:
Okomentovat