Budí mě hřmot motoru makíny. Jsem si jist, že je velmi brzo. Snad kolem páté, půl šesté. A Hyrmet někam jede! Hluk se vzdaluje, osada tichne a já usínám.
Hyrmet skutečně odjel. Ptáme se co se děje. Prý pracuje. Naštěstí údajně ne daleko, půjdeme se s ním tedy rozloučit. Róza k nám přichází s výslužkou. Kastravěc, domate, balkánský djathë. A hlavně obrovskou hromadu nadýchaného chleba, jako minule. Mockrát děkujeme. Demonstrativně přesouváme batohy před náš spací stan. Funguje to, zvou nás na snídani.
Odcházíme tak až kolem osmé hodiny. Se všemi se loučíme, patrně je vidíme naposledy. Ervin se nabízí, že nás k Hyrmetovi odvede. Odcházíme tak najedeni a se zásobami jídla. Vody nebereme moc, dvě tři láhve – nahoře bude přeci sníh!
Hyrmet pracuje skutečně přímo za rohem. Skupina chlapů na posekané louce hází nasušené seno na korbu makíny a Hyrmet s ní popojíždí. Jakmile nás zmerčí, seskakuje od volantu a jde nám naproti. Opět se zdlouhavě loučíme. Posté nám vysvětluje kudy jít. Mantra „Kukaj, Čafa Valbonese, Maja Roset, Zastan.“ nám zní v hlavě ještě dlouho. Líbá nás. Ještě dlouho na nás mává. Do té doby, dokud nás vidí.
Tak a je to. Šlapeme bělostným korytem řeky Valbonë směrem ke stejnojmenné vsi. Hledáme odbočku cesty, která se má točit severně menším údolíčkem. Neušli jsme snad ani kilometr a za zády slyšíme funět makínu! Je plně naložená, vlní se na terénních nerovnostech a směřuje přímo k nám. Naposledy máváme, naposledy je nám máváno. A makína mizí kdesi za zatáčkou daleko před námi.
Někde tady ta odbočka musí být, nechceme jí minout. Každé zdržení znamená, že půjdeme nejhorší úsek pod poledním sluncem. V tom na nás někdo volá – otáčíme se a vidíme, jak k nám běží Hyrmet. Opět se loučíme. Opět nám radí kudy jít: „Kukaj, Čafa Valbonese, Maja Roset, Zastan.“ Opět se líbáme. Opět si donekonečna máváme.
Stáčíme se severně. S prvními kroky nahoru z nás začínají téct potoky potu. Snažíme se zneužít každý stín, který má tu smůlu, že dopadá na cestu. Ta je velmi široká, tak trochu bezohledně vybagrovaná. Zemina je odhrnuta bokem, stromy okolo jsou zahrnuty, odsouzeny ke zkáze. Šlapu vzhůru a přemýšlím, jak to tady vypadá při dešti. Musí to být zajímavá bahenní skluzavka.
Osadu Kukaj tvoří jen pár baráčků. Místní si nás trochu nedůvěřivě prohlížejí. Vše však spraví předpisový albánský pozdrav a dotaz, zda jdeme správně. Tváře se jim po albánsky rozjasňují a ano, jdeme dobře. Poslední domečky mizí, cesta se stále dělí, ale jdeme. Někudy jdeme. Už mizí i pastviny! Nevadí. Horší to je, když po dalších pár set metrech končí i cesta sama. Široká cesta pro auta – a končí uprostřed malého paloučku. Z něho sice vede pěšinka dále, ale je to zvláštní. Tak náhlý zlom.
Šlapeme tedy po lesní stezičce. Pijeme jak diví, je doopravdy horko. Bohužel se nám začínají krátit naše zásoby vody, nějak se nám nedaří potkat se s důvěryhodným potokem. Ale nevadí, nahoře přeci bude sníh!
Stromy stále častěji začínají ustupovat horským loučkám. S každým ohlédnutím zpět je Valbonë dál a níž. S každým lokem se zintenzivňuje pocit, že jsme si měli napustit všechny láhve. A co víc! I stezička náhle končí. Spořádaně traverzuje prudký svah, ale najednou uprostřed ní stojí malá jedlička. Nevadí, obejdeme jí. Vadí! Cesta za ní nepokračuje. Zkoušíme jít dále, někde přeci musí navazovat! Ale s každým krokem se více a více zanořujeme do stále neprostupnějšího pralesa.
Nedá se nic dělat. Sestoupit níže a hledat jinou cestu prostě odmítám. Zatáčíme kolmo vzhůru, korýtkem dávného potoka stoupáme přímo nahoru. I to je však brzy neprůchodné. Máme žízeň. Nemáme cestu. Slunce žhne, trčíme uprostřed hustého kosodřevinovitého lesíka a přemýšlíme co dál. Větve se po nás sápou, batohy sabotují naši snahu prolézat koruny spadlých stromů. Téměř se nehýbáme z místa a tratíme na to tolik energie!
Vynoříme se až na odkryté horské louce. O co je zde snazší pohyb, o to je tu strmější svah a ostřejší slunce. Vynalézáme tzv. „indiánské stání“. Deset kroků vzhůru, 30 vteřin vydýchávání. Hlavou mi prolétají slova Karla Kryla – ano, opět ‚ryjeme držkou v zemi‘. Tentokráte je to však zapříčiněno sklonem svahu. Horské bylinky mohu šňupat přímo za chůze.
Zachraňuje nás až vzrostlý listnatý lesík. Poskytuje stín a volnost pohybu. Nejhorší již tedy máme za sebou, věřím. I tak se ale ploužíme od stromu ku stromu. Vždy, když už toho mám plné zuby se naštvu a takto získanou sílu proměňuju v dalších pár kroků. Máme žízeň. Navíc, mezi stromy se nám rýsuje protilehlý svah, kde tušíme původní cestu. Je daleko. Za údolíčkem. To snad ne! Přece se tudy taky musí nějak dát projít. Snad tady nahoře nebude nějaká neprůchodná skála či něco?
Pln chmurných myšlenek udělám krok a koukám jako blázen. Stojím na cestě. Drze si tu vede. Zprava doleva. Nevěřícně na ní koukáme. Prostě tu najednou je. Nálada se prudce zlepšuje. Dáváme malou občerstvovací (vítěznou) pauzu. Teď už máme jen žízeň – z nouze vysávám nakládanou okurku od Rózy, ale je tak pikantní, že si nejsem jist, zda dělám úplně dobře.
Nakonec po pár set metrech přicházíme na onen protilehlý svah, o kterém jsme ještě před několika desítkami výškových metrů snili. Navíc je tu nějaké obydlí! Čafa Valbonese! Nahlas zdravím. Ticho. Po pár dalších krocích objevujeme nečekané – ‚jezírko‘! Uprostřed toho sucha vůkol vypadá poněkud nepatřičně. Provokuje nás i tato špinavá voda pro dobytek zbudované nádrže. V tom ale Matéo nalézá hadici, která ji napouští. Voda z ní teče proudem.
Je čistá? Je pitná? Riskneme to? Odkud teče? Marně se sháním po prameni, nebo ledové plotně. Hadice vede odkudsi ze země. Po menším průzkumu okolí to vzdáváme. Matěj si sprchuje hlavu, napouštíme lahve a jen po očku sledujeme, jak se vysoko nad námi pase stádo ovcí. Očividně stojí ze zvyku na místě, kde donedávna musela být hromada sněhu. Snad ta naše voda není přivedena až odtamtud…?
Plně naloženi tekutinami odkráčíme o pár metrů výše, kde dáváme poslední občerstvovací pauzu v Albánii. Abychom přehlušili ovčí zápach vody (který bychom si určitě svými pochybami brzy vnukli), vhazujeme do lahví multivitaminy. Nápoj snů. Po vší té žízni. Po několika dnech na vodě. Vychutnáváme si to. Jako třešničkou na dortu celého menu se podává endiaron. Člověk nikdy neví.
Hranice. Netušíme kde přesně je, ale přestáváme stoupat. Jsme v sedýlku. Hyrmetem slibované kamenné pyramidy na čáře nevidíme. Sledujeme lidský had, který se pomalu sune na Maja Roset. Rychle pokračujeme dále do vnitrozemí. Čím dále budeme, tím lépe to případně ukecáme. Volíme směr a začínáme klesat. Otevírají se nám nádherné pohledy do nitra Černé Hory.
Klesáme směrem do údolí, kudy vede cesta z Tethu. Alespoň si to myslíme. Spouštíme se svahem, po jakémkoliv náznaku byť i té nejmenší cesty ani památky. Navíc tu nejsou ani žádné sněhové úseky, sestup se tedy značně vleče a o to více je namáhavý. Zarostlé horské loučky se střídají s kamennou suťovinou. Při přeskakování z kamene na kámen mě trochu vyděsí zmije. Naštěstí se rychle klidí pryč. Odteď ještě více mlátím hůlkami před sebe, ještě více hlídám každý krok.
Prudkost svahu se začíná mírnit, začínají se objevovat první dřeviny. V údolí už tedy budeme určitě co nevidět. A protože potkáváme pěkné místečko ve stínu (konečně!) se zajímavým rozhledem, rozhodujeme se dát poslední jídelní pauzu před vtrhnutím do civilizace. Je nám hej. Hranice daleko za námi, stejně tak nejprudší část sestupu.
Jak krutě se mýlíme! Jen pár desítek metrů od naší siesty začíná peklo. Terén přestává být svažitý. Začíná být kolmý. Nějak se nám na tu téměř skalní stěnu nechce. Ale jít zpět? Vysouvám hůlky, jak to jen jde. Nořím je hluboko pod sebe, zachytávám se. Spouštím se. Netuším, jak bych to bez nich zvládal, tohle je hodně těžký terén i pro chůzi nalehko. Každý metr nás stojí hodně sil, ale ještě více soustředění. Postupujeme hodně, hodně pomalu. Tady se chybovat nevyplácí.
A když už máme to nejhorší za sebou (po kolikáté už?!), přichází les. Ale ne jen tak ledajaký! Hrabanka teče pod nohama, smýká s námi od jednoho kmene ku druhému. Pohled dolů je neúprosný – prudký a hodně nestabilní svah až do nevidim. Vypínám si ho v hlavě, najíždím na nějaký úsporný režim. Nic si nemyslím. Nic nevím. Jen dělám kroky. Zapomínám, co bylo a co je. Dělám pomalé kroky.
Z tohoto zvláštního transu mě probírá až cestička, která se nám náhle zjevuje na paloučku pod námi. Jdeme tedy ‚správně‘, tj. směrem, kudy se dá spustit až do civilizace! A skutečně. Sestup hrůzy končí. Začínají horské louky, cestičky. A už vidíme budovu, před kterou nás Hyrmet varoval – policejní stanice Zastan! Ihned dopilováváme již předvymyšlené historky o tom, odkud že to jdeme. Že jsme byli na této straně hranic. Že tohleto a támhleto.
Poláci! Hromada Poláků. Posedávají kolem pramínku, vodu si napouštějí do hrnečků (!) a vypadají nějak zničeně. Prohodíme pár vět a rozhodujeme se využít jejich davu. Třeba mezi nimi lépe policajtům proklouzneme, vizuálně nás neodliší. K policejní stanici se tedy blížíme ve skupince. Nikde nikdo. Okna dveře dokořán… tady již dlouho nikdo neúřaduje, ulevuje se nám. Konečně můžeme zrychlit a zmizet tomu procesí…
Šlapeme po cestě. Je taková široká, vyježděná. Je to luxus. Nikde nekončí, nemizí. Jenom vede. Slunce se již dávno schovalo na druhé straně hor, začíná nám večer. Těsně před první vesnicí máme v plánu dát nějakou koupel. Nejlépe v zastrčeném potůčku, nebo tak. Snad něco najdeme. Ještě chvíli si tak meditujeme o té koupeli a najednou… zjevení. Pod námi se ukazuje být horská říčka. Ihned se k ní snažíme dobrat… a přicházíme k neuvěřitelně kýčovitému obrázku – čeká tu na nás luxusní jezírko, hotová lázeň! Strháváme ze sebe propocené hadry a vedeni snahou setřít z těla tu vrstvu šedi se vrháme… ačkoliv. ‚Vrháme‘. Tak bych to nenazýval. Chceme se vrhnout! První smočení chodidla je však hodně velká rána! Do toho nevlezu! Jen hodně obtížně si dokážu představit něco studenějšího. Ne. Tohle nepůjde.
Jsem rozhodnut se jen opláchnut. Když ale vidím Matěje, jak překonává pud sebezáchovy a doopravdy v tom zelenomodru mizí, nedá mi to a zkusím to taky. Několik rychlých kroků – briskní ponoření se – a svižné vyběhnutí. To jest plán. Nakonec se ne zcela daří. Poslední fáze, vyběhnutí, se ukazuje být mnohem obtížnější. Chodidla nereagují. Potácíme se ven. Je nám hrozné horko. Kůže krásně červená. Únava pryč. Suché a čisté oblečení. Nádherný pocit.
Náhle je celé jezírko v obležení našich severních sousedů. Běhají kolem nás s hrnečkama, trochu nejistě koukají kolem a jakoby nevěděli co si počít. My si poklidným tempem sušíme těla, přebalujeme batohy. Užíváme si to.
A už vcházíme do Vusanje. Z altánku na nás místní policie hází oko jen ledabyle. Jako v sobotu večer, když jsme si tady od poláků fotili mapu. Probíháme vsí, naším cílem je Gusinje. A meloun. A furgonka, byla-li by kamkoliv. Nohy ochozené, z nudy zkouším stopnout projíždějící auta. Všichni zdraví, obyvatelstvo je tu ještě albánské a omlouvají se, že nás nikam vzít nemůžou. Ukazují, že hned zastavují.
Zastavuje nám malý trojdvéřák. A prý jede do Gusinje. Ba co víc, jede i dál. Do Plavu. Rychle měníme plány. Konverzace v albánštině se pomalu přesunuje na pole více slovanské, chlápek je bilingvní. A prý nám ukáže, kde stopovat. Ba ne, prý nás zaveze až na autobusové nádraží. Tak i jest. Dokonce vystupuje a jde nám zjistit autobusy směr Bijelo Polje, odkud nám ve dvě v noci jede vlak. U autobusů mrtvo. Až když se tam chvíli motáme, odněkud se zjevuje informovanější osoba a chvíli se dohadují.
Pojede to v půl desáté. Navíc snad za pět euro, nádhera. Mockrát všem děkujeme, loučíme se s naším řidičem a přemýšlíme, jak zabít čas. Je stále jenom kolem půl osmé. Hlavním cílem je ten vysněný meloun. Pochodujeme po plavském václaváku a budíme pozornost. Místní obyvatelstvo totiž večer vyráží guljať. Jinak to nazvat nejde. Načinčaní a v nejlepším oblečení korzují nahoru a dolů po chodnících kolem rušné ulice. Odnikud nikam, během vší té bezcílné chůze uskutečňují veškeré sociální kontakty. Uprostřed této maškarády jsme tak trochu jako pěst na oko. Sem tam se na nás některé slečny hezky usmívají, někdy ale dost možná s politováním ;) …
Máme meloun! Ihned se uklízíme zpět na autobusák mimo ten městský tepot. Jsme z těch hor ještě trochu plaší. Vychutnáváme si tu mokrou slast. Ještě před pár hodinami jsme byli naprosto vysušení a teď… Během této orgie s povzdálí sledujeme život na popisovaném korzu – teprve teď si všímáme, že se neguljá pouze pěšky, ale zejména autem! Jakoby vnitřní soustředný kruh této promenádní trasy je tvořen silnicí a lidmi kroužícími v autech. Přijedou nakonec, otočí se a pokračují zpět. Pozdraví klaksonem všechny známé, vynadají klaksonem všem, kdo brzdí tento tok a už jsou zas na konci a otáčejí se. Z křižovatky nám jde hlava kolem. Že se tam všichni otáčí do protisměru a že to všichni účastníci provozu zvládají a tolerují, to bereme. Ale že se do ní dá vcouvat z benzinky a bez úhony ji procouvat za takovéhoto provozu, to je mimo naše chápání.
Autobus je tu. Jsem sbalen, a proto vybíhám za ním (zastavuje neorganizovaně uprostřed plochy nádraží). Matěj urychleně všechno hrne do batohu, včetně kamery, větší části peněz a půlky melounu! U dveří, stejně tak jako u zavazadlového prostoru autobusu je hučící chumel lidí. Trochu nevíme co si počít. Hloupě čekáme na nějakou výzvu k nastupování, nebo vůbec k nějaké aktivitě. U řidiče prázdno, může si nastoupit kdokoliv, nikdo to nehlídá…
Boha no jo! Úplně jsme zapomněli na to, jak to funguje. Hlavní je si sednout, zabrat místa – a nějaké placení? Až za jízdy! Daří se mi zasednout poslední dvojsedačku. Bus je plný, míří až k pobřeží. Přichází Matěj, který měl za úkol uložit bágly a má zajímavé informace – do Bělehradu je prý rychlejší a levnější dojet autobusem! Tím by nám odpadla cesta do Bijelo Polje, spoj do Srbska chytneme už v Berane! Nebudeme tedy muset čekat na noční vlak, přemýšlet zda a jak se vejdeme a nad ránem už budeme v Bělehradu!
Kupujeme tedy dva lístky – z Plavu do Berane a z Berane do Beogradu. Tedy, kupujeme... nějak jsme v tom spěchu nechali větší bankovky dole v batohu. Firma „Eurošuntič“ je však solidní a lístky nám vypisuje i tak – zaplatíme až v Berane při vystupování. Tam se dozvídáme, že dále nejede Šuntič, ale Lasta. Trochu nás ten systém mate, ale jsme důvěřiví. I minule jsme do srbské metropole kupovali lístky u jiné společnosti, než která nás tam nakonec odvezla.
V 23:45 odjíždíme z Berane. Jako bychom u Hyrmeta ani nebyli dnes ráno. Je to tak dávno!
Žádné komentáře:
Okomentovat