A vyrazili jsme na jih. Od rána nás provází neskutečné vedro – patrně příprava na to, co nás čeká… Vážím sebe (74kg) a hlavně výstroj (16kg); záda tak ponesou o 3,5 kg méně než předloni. A to se počítá!
Odcházím. Nechci táhnout klíče a tak je schovávám nahoře s tím, že ponesu jen ten jeden tenký. Ledva co vyrazím směr nádraží mi dochází, že se mi povedlo nevzít pečlivě připravenou karimatku pro Matěje, jak jsme byli domluveni. Takže návrat, hledání ukrytých klíčů, odemykání, karimatka s sebou, zamykání, schovávání klíčů…
V půl jedné je sraz v nové odbavovací hale na Florenci. Testujeme zde poskytované služby kulinářské i ty, jež nám nabízí sociální zařízení. Lístek koupený u Eurolines znamená cestu se srbskou Lastou. Už už nakládáme batohy do zavazadlového prostoru, když mi dochází, že je nemáme přebalené! Horečně přesypáváme oblečení a jídlo nezbytné k této sedmnáctihodinové cestě do improvizovaného příručního zavazadla – jedné tašky – tzv. ukrajinský způsob. Suneme se busem, vše se ale zdá být obsazeno. Až vzadu dvě volná místečka, přímo před blonďatými čechosrbátky – tyto andílky cesta přestává bavit už v Průhonicích, pobíhají po zadních pěti sedadlech, pohvizdují… nudí se.
Brno, Matěj jde ven, já hlídám námi zabraná dvě dvoumísta, když v tom cítím dotyk. Na rameni. Ohlížím se a vidím jedno z dítek, jak prošlo uličkou a položilo mi ukazováček na rameno. A kouká. V tom další silný vjem – kdosi nám zasedá naše sedadla, která jsem měl hlídat! Mávám po tom chlápkovi rukou, podařilo se, vstává, ale co to? Něco pořvává, je celkem agresivní, je to srb, máme zabraná 4 místa, ano, ale on vytváří problém, kde není… Přesouvám své věci k Matějovi, chlápek má tendenci mi pomáhat a rychle přesunout bundu, vodu a spacák, jež jsem měl vzadu rozházené. Tím spíše mu vše postupně vytrhávám z ruky a pomalu uklízím sám. Naše záporné stereotypy vůči Srbům jsou prohloubeny již na Moravě. Ve veřejných prostorech se k druhým chovají holt jako hovada.
V Bratislavě nás překvapují více než hodinovým rozchodem – pak to nemá do Bělehradu jet 17 hodin… v okolí autobusového nádraží objevujeme příjemný park. Zadarmo poskytuje záchody, vodu z pítek a sociální kontakt. „Čiáo!“, ujišťuji se okem, že je to fakt na mě. Ale ano, ty holčiny s jiskrou v oku doopravdy mluví se mnou! „No nazdar!“, odpovídám a sleduji jak jim to tak nějak mění výraz obličeje. O pár laviček dále na nás partička žebrá cigára. „My nekouříme!“, snažíme se z toho vyvléci. Opět změna výrazu. „No jo, vy kouříte akorát tak Václava Klause!“. Asi mají nějaké trápení, shodujeme se…
Před odjezdem dáváme řeč s před námi sedícím studentem srbštiny Jakubem, který nám od teď vše překládá a vůbec poskytuje zajímavé informace ohledně možnosti cestování apod. Prý to do Beogradu nikdy nedojelo v 6, děsí nás. Prý tak v jednu, ve dvě – ale ráno! Úleva!
Jen co vnikneme na maďarské území, zazní v autobuse dlouhé hlášení v srbštině. Jednak prý máme omezit používání záchodu, nebo máme všichni problém a druhak si máme připravit euro za osobu jako úplatek maďarským celníkům! Jinak to prý může trvat i 3 hodiny… koukáme na sebe a hned víme, že to holt asi bude trvat tři hodiny. A už se vybírá, celý autobus poctivě hází do kelímku po 1EUR, jen my řikáme ne. Řidič-výběrčí se ujišťuje – „Ne?“ Ne! Ok, vybírání pokračuje o sedadlo dál… Jedeme a přemýšlíme. Celé nám to přijde jako příběh z jiného místa anebo alespoň jiné doby.
Podněty k zamyšlení nám však dávají i řidiči samotní. Občas se střídají co půl hodiny, někdy kvůli tomu dokonce zastavují v odstavném pruhu na dálnici. K tomu nám pouští béčkové anglicky dabované čínské filmy s chorvatskými titulky. Obskurní kombinace. Když se jeden v půli zasekne, obratem spouštějí jiný.
Na hranici žádný problém, těžko posuzovat vliv oněch cca 60 euro co se vybralo. Jediné co vnímáme velmi dobře je naše rozlámanost, přesezenost…
