Je ráno, je modro. Tak jako vždy dlouho před snídaní, která přichází po podojení apod., nastupuje obřad vaření kávy. Róza se ptá: „Kolik lžiček kafe? Kolik cukru?“ Vše zalévá na rozdíl od minule vodou (a ne mlékem) a na plynovém vařiči (a ne na ohni) nechává projít varem. Zpění, pěnu přelije do malého pikola, zpění znovu, přelije další část… až je minikafíčko hotovo.
Po klasické hojné snídani se chlapi shlukují a něco kutí. Už dříve nám ukazují jakousi obdélnou kovovou destičku a hlásí defekt. Odhadujeme to na součástku toho jejich kalašnikova. Asi se fakt půjde na lov! Jen to opravit… jedná se o asi centimetr tlustý, pět cm široký a cca 20 cm dlouhý kus železa. Ve třetinách to má díru na šroub, asi desítku. V prostřední díře šroub stále je, což je onen problém – je zlomen. Patrně nejde ven, domníváme se. Sledujeme dění. Hyrmet a spol. do toho čtvrt hodiny buší majzlíkem a kladivem, jako by ten kouslej šroub chtěli umlátit. Moc netuším, jak pak budou dostávat ven tu část uvnitř… nicméně jim i pomáhám, občas něco přidržím a tak. Matěj to celou dobu sleduje z povzdálí. Až když se všechny naše snahy míjejí účinkem, přichází, bere kleště a šroub krouživým pohybem uvolňuje a vyndává. Je ticho. Hyrmet na něj kouká. „Matéo?! - - - Falemindérit!“. Matěj se usmívá a celou situaci hodnotí: „Maj tak trochu ruskej přístup k věci. Když to nejde silou, jde to ještě větší silou…“
Dozvídáme se, že Hyrmet musí jít pracovat. Sekat trávu. Nabízí, ať jedeme s ním a my rádi souhlasíme. Nasedáme do makíny, ačkoliv prý pojedeme jen 2 kilometry. Ujedeme však sotva pár set metrů a zastavujeme před něčím, co bychom tady ani při nejbujnější fantazii doopravdy nečekali. Uprostřed ničeho zde vyrostl hotel. Uprostřed toho krásného prázdna, nekonečného moře bílých kamenů. Je celý dřevěný, alespoň že tak, ale nemůžu si pomoci. Je to nechutně luxusní. Tady, odkud jsme předloni chodili za elektřinou hodinu po směru proudu korytem řeky do vesnice, kde fungovala jen od pěti hodin odpoledne… tady na zdi svítí tenoučké širokoúhlé obrazovky, v restauraci sedí čisťoučcí turisté, slečny cupitají v žabičkách…
Hyrmet je očividně pyšný. Zve nás na pivo. Usedáme k dvojici chlapíků, podle všeho se s Hyrmetem dobře znají. Představuje nás, trošku konverzujeme. Upíjíme lahváče, pánové upíjí jakousi ovocnou pálenku. Přemýšlím, že alespoň nabíjet nebudeme chodit daleko. Když už.
Ale jdeme přeci pracovat, po jednom pivu popojíždíme o kilometr níže. Překvapeně hledíme na široké louky, vůbec jsme je v této části údolí netušili. Při cestě korytem jsou skryty za stromovím, stejně jako velký barák pily. Procházíme skrz tyto voňavé horské lučiny a Hyrmet trhá nějakou z bylinek a hlásí „Čaj!“. Zajímavé je, nakolik je albánština ovlivněná slovanskými výrazy, setkáváme se s nimi pravidelně… čaj, žár, kosit…
Až teď nám dochází, co jsme to ráno opravovali – součástku do sekačky! Spíše než naše zahradní sekačka to je taková… luční pila. Záběr má asi metr. Startuje se a náš hostitel začíná jezdit sem tam po celé ploše louky. Chvíli ho sledujeme. Pak si říkáme: „No a co my tady?“. Zkoušíme mu nabídnout pomoc, ale odmítá. Chvíli se kocháme rozhledem vůkol, pak i to mě přestává bavit a šplhám do stráně hledat signál. Marně.
Poté co se zuby nehty vyškrábu po nestabilním a podmáčeném svahu na plošinku, kde jsem jej očekával zjišťuji, že z druhé strany sem vede krásná upravená cesta… klasika. Navracím se k Matějovi, který zatím trpělivě sleduje Hyrmeta, který se sekačkou bez chvíle oddychu lítá po louce sem a tam. Chvíli to vypadá, že seká naprosto divoce, bez jakéhokoliv řádu. Seshora ten obraz posekaného vypadal jak nějaká záhada pro ufology, kruhy v obilí hadr.
Kolem poledne jsme náhle hnáni zpět k makíně, musíme ale prý na korbu. Proč ne. Popojíždíme jen pár metrů do koryta a chápeme – nakládáme nějakou starou bábušku a veškeré její jmění. Pár pytlů, stará kamna a roury jako komín. A začíná šou. Bohužel se k nám přidává Dětmir, neodbytné dítko od Hyrmetových sousedů. Otravuje, neustále řve a celkově je na zabití. Řeším to tak, že ho vypínám ze svého okolí. Celkem to funguje, ale odnáší to Matéo, kterého si všímá o to více.
Tou šou byla myšlena spanilá jízda makíny po rychle stoupající prašné cestě pochybné kvality, která nás odvádí někam stále výše do hor. Chvílemi není lehké se na té korbě udržet, útočí na nás i větve a příležitostně to zkoušejí i již zmiňovaná rezavá kamna. Bohužel Čmendura (jak Dětmirovi po-albánsky přezdíváme) ne a ne umlčet ani to. Jak se něco takového mohlo vůbec zrodit? Mám špatný přehled a paměť, ale asi je to dědičné – patrně jeho bratra (s dost stejným projevem) jsem předloni musel zabrzdit až ‚nenápadným‘ a dobře hraným úderem ‚v zápalu boje‘ o fotbalový míč.
S pobavením sledujeme živou diskuzi Hyrmeta a táty Čmendura, který radí kudy jet. Občas se však stává, že cesta naprosto mizí ve změti lesa a keřů, jindy začne prudce padat zpět do údolí a musíme ten krpál couvat! Nakonec však dorážíme na místo uprostřed ničeho… Těžko říci. Po žádném obydlí ani vyšlapaných cestách ani památky… a z korby snášíme veškerý náklad. Za odměnu jsme pozváni na exkluzivní melounovou siestu. Stín a meloun, to je v čas polední pod žhavým balkánským sluncem slast těžko opakovatelná.
Nastal čas návratu a Hyrmet se rozhoduje nám ukázat, co vše makína snese. Sedáme do kabiny a nevěříme: míří si to off-road směrem, kudy nevěříme, že kdy byla cesta či snad kudy je možné – byť s makínou – projet. Ale jsme zatím mladí a nezkušení. Možné je všelicos.
Nakonec se vynořujeme zpět na něčem, co splňuje obecně lidmi přijímanou a sdílenou představu o cestě. Hyrmet nás však brzy vypoklonkovává z makíny s tím, že jestli chceme oběd, máme se stavit doma. Neodmítáme. Problém je jen v tom, že Čmendur byl určen, aby nás tam odvedl… probůh!
Při sestupu, který vede, se snažím jít za každou cenu jinudy, a to sice co nejdále od něj. O to více na mě vřeští. Domů přicházíme netradičně z vrchu, po stezce kudy dříve honili krávy na pastvu. Přicházíme včas, na kamnech se cosi vaří… Zvou nás ke stolu, sedáme za misky plné bílé rýže. Máme ji zde poprvé, jen prozatím netušíme jak… tzn. s čím jí máme jíst. Samotnou! Ba ne, jedná se o takové „dělené rizoto“, ale bez hrášku, mrkve atd., zato nás vyzývají, ať k ní přikusujeme nakládanou okurku ‚kastravěc‘, květák ‚lulaljókar‘ apod. Příjemně lehký, letní oběd.
A prý jestli budeme hrát fotbal. Ptám se jich na míč, oni že ano, ok, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že obratem se smíchem přiběhnou a ukážou nám Mitche! Pravda, po dvou letech v albánských horách notně zestárl, ale i tak stále vypadá jako volejbalový míč. Místy je sice prodřen až na duši, ale drží. Jen je trochu měkčí. Zdánlivý problém ihned řeší Edona – bere si do ruky nafukovací jehlu, to nás nepřekvapuje. Zasunuje ji do míče, to nás také nepřekvapí. Ale že ji skousne a začne míč nafukovat pusou, to nás odrovnává.
Přesouváme se za ložnici, kde začínáme hrát něco ve smyslu přehazované a vybiky. Hlavním pravidlem hry je trefit Čmendura. Ervin stoje za ním naznačuje, ať mu nahodím oblouček, že ho odsmečuje na něj. Máme radost, že tu očividně stojí na naší straně a jsou z něj zoufalí taky. Jakmile není doma Hyrmet, nemá ho kdo zastavit. Vidí, jak nás otravuje při jídle, jak mi zblízka řve do ucha, zatím co já s prázdným pohledem dopředu žvýkám rýži. Zde také Ervin prve Dětmira překřtívá na čmendura („blázen“), ačkoliv náš „pičus“ se jim líbil taky.
Čmendur si brzy všímá jednostranně nastavené partie a začíná vyhrožovat, že to řekne Hyrmetovi. Málo co si přejeme méně, než aby tak učinil. Je to taková ta typická hlasitá poseroutka. Provokuje, máchá rukama, naznačuje, ať si hodíme… a v momentu nápřahu se schovává za ostatní, např. za mladší Edonu. Hodně nás to baví a dáváme mu smíchem najevo, co si o tom myslíme.
Podobně probíhá i následující fotbal. Hraju s Čmendurem proti Matějovi a Ervinovi. Opět brzy poznává, že nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se ve vystřelení na něj. Já jakož to spoluhráč mám situaci obtížnější, připravuji tedy alespoň míče svojí nešikovností. Dopadá to tak, že hrajeme bez brankáře, já se přesunuju až k bráně soupeře a celé to divadlo ze stínu sleduju. Takový sranda mač.
Vyhlašujeme pauzu na pití. Přemýšlíme jak odejít, aniž by se na nás napojil. Zlatá nuda při sledování jak Hyrmet seká. Nakonec se odhodláváme a Čmendur na nás kouká … a kupodivu s námi nejde. Už jsme měli vymyšlenou variantu, že bychom mu někde bokem dali nějak silněji najevo, že to už stačilo.
Hyrmet stále seká. Nešel na oběd a podle stavu vody v PETce ani moc nepil, jestli vůbec. Očividně toho už má plné zuby, ale stále kmitá. Slunce již začíná mizet za špičkami hor, což je tady v hlubokém údolí pod vysokými vrcholky docela brzy. Sledujeme, jak k nám doslova běží stín… a dává se do nás chlad. Přesedáme si na osvětlenou část louky, ale stín je tam během minutky. Tohle jsme podcenili, začíná být vlezlá zima a my jsme hodně nalehko. Odešli jsme v tom, v čem jsme za největšího parna hráli fotbal..
Sekačka má nějaké technické problémy, špatně startuje. Chvíli Hyrmetův boj sledujeme s povzdálí, nakonec mu jdeme pomáhat blíž… očima. Chyba je kdesi u startéru (?), kabel tam nechce držet. Mateo tak dostává úkol jej přidržovat klacíkem. Nedaří se. Hyrmet proto s jiskrou v oku vymýšlí jiný plán: „Matéo, podrž to tam rukou…“, ani to však nepomáhá. „Přimáčkni ten drát ke kontaktu přímo prstem!“, zní poslední rozkaz. Matějovi se to nezdá, přeci jenom je to elektřina. Ale Hyrmet trvá na svém. Matěj drží, Hyrmet trhá za šňůru, Matěj dostává šlehu a motor? Poslušně naskakuje! Řveme smíchy, Mates poskakuje po louce a zuřivě mává rukou. Alespoň se trochu zahřeje, no. Matéo – opravář dne.
Krátce nato se však porouchává něco jiného, a tak to pro dnešek balíme. Nakládáme sekačku na korbu a vracíme se domů. Během jízdy si všímám cedulky na palubní desce. Ptám se, co to je. Hyrmet se na mě obrací se smrtelně vážnou tváří. Zastavuje, vypíná motor. Šahá pro onu vyrudlou fotku; zobrazuje jakéhosi fousáče. Kyne rukou k nebi a řiká: "Bůh!" Trochu mi zamrazilo. Nikdy jsem jej neviděl mluvit a tvářit se takto vážně.
Již od rána máme domluvené nabíjení a popíjení v hotýlku. Večeříme. Hyrmet je viditelně unavený. Nedivíme se. Ale do hospody se prý jde. Po cestě je vznesen dotaz, kolik se dožije člověk s vysoký tlakem. Neumíme odpovědět. Není spokojen. Ještě méně spokojen Hyrmet je, když mu Matěj vysvětluje, že mu rozhodně nemůže nějaké léky na hypertenzi předepsat, resp. poslat. Od té doby Hyrmet tvrdí, že Mateo není doktor.
Plazma za zády chrlí do sálu albánské zprávy, dopíjíme první pivko a já si vzpomínám, jak Hyrmet něco říkal o tom, že je tady někde signál. Vede mě ven, a najednou to vidím. Uprostřed zarostlé loučky obkroužené stromy je do země zapuštěn malý sloupek z prkénka, dole obložen kameny. Nahoře je přibita napříč menší laťka, která tvoří malý stoleček. Sem se má telefon položit. Hotový obřad! Připadá mi to nějakou špatnou scénku ze skryté kamery. Signál však nechytám ani tu a Hyrmet mi švihem ruky ukazuje, co by mým telefonem nejraději udělal. A skutečně, když to jde zkusit Matěj, sem tam nějaký ten signálek i pochytí.
Po druhém kousku jdeme domů, ač jsme nic nedělali, únava padá i na nás. Hyrmet je v náladě. Celý den nic nepil a teď to silné pivo… cestou domů ho učíme českou hymnu. Náš příchod do poklidné večerní osady musel být asi dost hlučný. Jde se spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat