Nakonec rozbíjíme tábor na druhém nástupišti, je to tam poněkud osvětlenější a celkově klidnější. Cirka hodinku a půl sledujeme mladíka na prvním nástupišti jak v rámci prapodivného postoje/tanečku do sebe láduje toluen či jaké svinstvo. Každopádně to i pije.
Když se pak nečekaně o půl hodiny dříve otvírá směnárna, neleníme. S jízdenkami v kapse stoupáme do centra už před šestou hodinou! Tak nějak automaticky míříme k hlavní dominantě města – pevnosti nad soutokem Dunaje se Sávou. Hrad. Výhled! Lavičky. Výtuh.
Budí nás až prudký vzestup teploty. To se slunce zvedá nad Bělehradem. Spali jsme sotva 45 minut, pod hlavou foťák, nohy visí z lavičky. Zív. A prý si mě ještě prohlíželi nějací uniformovaní pánové. Nevadí. Hlavním zadáním okamžiku je snídaně. V prvním obchodě pořizujeme tu nejtradičnější – plnotučné mléko a nějaké ty koblihy, taková už naše klasika.
Hodovat se přesouváme o kus dále. Víme o malém parčíku s volně přístupnými toaletami. Těžíme z předloňských zkušeností… obměňujeme obsahy těl, a sledujeme, že Srbové se svými psíky sem přichází dělat totéž.
Ale žádné zdržování. Sbíháme zpět na nádraží. Musíme si zabrat nějaká dobrá místa, nejlépe na pravé straně vlaku po směru jízdy. A naproti sobě. Abychom mohli lépe spát. Abychom mohli spát. Spát. Krásná to vidina. Nasedáme a bleskurychle zabíráme přesně takováto sedadla. Jsme šťastni. Dokonce ještě stíhám doběhnout na peron pro vodu, takže ani žíznit nebudeme. Batohy vyzvedáváme na horní police, pohodlně se usazujeme. Cesta do Bijelo Polje v Černé Hoře má trvat 6 hodin!
Ale, co to? Vyhánějí nás! Prý mají místenky! Nateklo jich do kupé hned několik, všichni mají prý rezervaci a ať už co nejdřív jdeme. Neochotně se sbíráme. Tohle jsme tedy prokoučovali. Ale ne! Ihned si přesedáme, máme neuvěřitelné štěstí. Vedlejší kupé je zatím poloprázdné. Sedáme si ke dvěma paním, ta starší si ještě pamatuje základy ruštiny. Ale doopravdy základy. Je už babičkou a ruštinu měla naposledy na základce. Ale i tato krátká konverzace navozuje příjemnou atmosféru v kupé. Přisedá párek mladých backpackerů z Anglie, bábušky nás pouštějí k okénku s tím, že hned vystupují a vlak se rozjíždí. Nádhera. Teď jen zavřít oči…
Ale, co to? Vyhánějí nás! A nemají místenky! Musíme prý okamžitě odejít, toto kupé se zabírá pro policii. Trochu zmateně se přesouváme na chodbičku zaplněného vlaku. A máme po ptákách. Batohy pokládáme na zem a zjišťujeme situaci. Mládež, která nás vyhnala z prvního kupé začíná být hlučná, cosi popíjí. Kupé ze kterého nás vyhnala policie je zamknuté a prázdné. Uvázli jsme v tenkém průchozím koridůrku, opírá se do nás jižní slunce a čeká nás dlouhá cesta. Žádné spaní. Žádné pohodlí.
V duchu se tomu smějeme. I cesta je přeci cíl. Vymáčknuti před prázdné kupé sledujeme ubíhající krajinu. Únava a slunce však dělá své. Sedám na zem. Opírám hlavu. Usínám. „Izvinitě!“, prochází někdo na záchod. Ok, opět zavírám oči. Ne, zase mě někdo překračuje. Hledím vzhůru a nad hlavou se mi vznáší tác s kafem. Oni tu roznáší pití! Těmito neprůchodnými chodbičkami! Stoupám si. Slunce mi dává facku.
Máte rádi tunely? Pokud ano, doporučuji trať Bělehrad – Bar! Poměr délky kolejí vedoucí otevřenou krajinou a vedoucí skalami je snad jedna ku jedné. Na každé stanici přistupují lidé. Vlakem se nesou výkřiky, popěvky a další zvukové projevy rozverné mládeže odvedle. Hoši si užívají cestu bez dozoru. Přichází průvodčí a ostře se na ně oboří: „Okamžitě si oblékněte ta trička!“. Kluci poslouchají a průvodčí za ohlušujícího rachotu úst a hudby spokojeně odchází. Zavedl přeci pořádek.
Odškrtávají nám jízdenky. Přistupují lidé, slunce a teplota. Vystupují poslední zbytky i dosud domněle nepřítomné intimní zóny. Teče pot. Sednout na zem znamená překážet. Stát znamená boj s vlastní únavou. Padáme přes své batohy. Za zády se prodírají lidé. A roznáší se káva. A pivo. A naše kupé, před kterým stojíme… naše kupé je prázdné. Holt Srbové.
Další kontrola jízdenek. Proč ne? Odškrt jinou propiskou. Prochází další tác s pivem. To už máme jedno v sobě. Byla to jediná záchrana. Mladý anglický páreček co postává celou dobu u nás vypadá trochu nejistě. Narozdíl od nás jsou úplně v jiném kulturním prostředí. Nepochytnou sem tam nějaký ten výraz, neprohodí občas dvě tři slovíčka s místními. ‚Dělají Evropu‘, jak to mají ve zvyku. Projet co nejvíc zemí naráz. Jeden knižní průvodce ‚na všechno‘. Nemají náladu a ani možnost se učit byť jen základy nějakých slovanských jazyků.
Na nádražích do vlaku tečou proudy piva, melouny a vše co hbité ženy na nádražích stihnou protlačit okénky, než se vlak opět rozjede. Po každém tomto doplnění zásob se zintenzivňuje hluk z vedlejšího kupé.
Hranice, konečně! Kontrola se táhne a osazenstvo vlaku si všímá korýtka s (asi) pitnou vodou poblíž nástupiště. Postupně vybíhá několik lidí a napouští si petky – pohraničníci však seřvou až Matěje. „Tady je hranice, kam si myslíte že jdete?!“ Pokorně běží zpět a sledujeme, jak si po chvíli u kohoutku čerpá vodu další a další lidé. Když se pak ochrana hranice vzdálí k zadní části vlaku na Matěje spiklenecky kývne i sám průvodčí, opět vybíhá a... opět je celníkem zahnán. :)
Vjíždíme do vnitrozemí Černé Hory a po jejich kontrole hranic ani památky. No jasně. Neprožívají to tak jako Srbáci, kteří si, kde to jen jde, léčí svůj mindrák z toho jejich rozpadlého jugoslávského ‚království‘, ve kterém hráli prim. Ani se odtrženým republikám nedivím. Ne nadarmo jsou jejich největší kamarádi rusové, u kterých je ‚toto‘ cítit také. Jsem neinformovaný, předpojatý a v zajetí stereotypů, uznávám.
Dav se tlačí, jsme v cíli. Bijelo Polje, masa lidí nás vystupuje na perón. Před staniční budovou se marně rozhlížíme. Proč nikde není ani památky po nějaké furgoně? Protože taxi! Gusinje? 40 euro! Vysmíváme se mu. Odcházíme. Smlouvá. Odcházíme dál. Přijíždí blíž. Smlouvá.
Ok. Jaký je stav? Vlak přijel pozdě, proto asi nejsou furgony (?). Je po páté hodině. Jsme unavení. Máme na výběr stopování přes dvě města do třetího. Ještě dnes jsme chtěli nakoupit a zítra (v neděli) ráno vyrazit do Albánie. Stihneme to? Pak je tu ještě taxikář, který se očividně chce domluvit.
Hlava mi padá na opěrku zadního sedadla. Cvak. Gusinje! Platíme dohoromady 25 euro a jsme celkem spokojení. Hlavní bylo dobrat se dnes na místo a pořídit zásoby. To se nám daří hned v zápětí. Gusinje jsou takové Ústřiky pronásobené Zabljakem. Rychle se snažíme opustit město. Voda a chléb v batohu.
Odcházíme na jih. Okolí je úchvatné. Údolí je obkroužené rychle se zvedajícími stěnami temných hor - slunce již začíná zapadat. Silnici lemují pastviny oplocené ostnatými dráty, až jsem z toho celý nesvůj. Kde tu najdeme místo na spaní?
Cesta se rozdvojuje. Podle třicet let staré ruské padesátky se rozhodujeme jít doleva. U prvních baráčků v následující vesničce se však pro jistotu ptáme. Slečna nás však posílá někam 5km zpátky! Nemůžeme tomu věřit, taková blamáž! Nemáme už sílu se někam vracet! Až po tomto niterném výbuchu úspěšně skrytých emocí naštěstí přicházíme na to, že vše je pouze dílem komunikačního šumu. Ptáme se na vesnici Vusanje a posílají nás do Gusinje. Tudíž zpět! Ok, vše vyjasněno. Ale přeci jenom… tak nějak se zdá, jakoby nechtěla, abychom tam šli. Ptá se nás, odkud jsme. „Jo z Česka? Tak jo, tak to jděte!“, náhle obrací. Nechápeme, ale jdeme.
Slyšíme hudbu. Od jedné stěny hor k druhé se odráží meluzínky albánských písní. Brzy pochopíme, že se dnes slaví svatba. Projíždí nastrojená auta, míjíme načančané Albánce. A už vidíme i dům, kde se ta velká párty koná! Zahrada je plná hostů, všechno to bujaře tančí. Procházíme okolo a hledáme kde rozbít tábor. Mezi keři jsou k objevení travnaté plošinky, ale nějak se nám nechce kempovat u takhle hlučného a rušného místa. Rozhodujeme se pokročit ještě dále, mezi Vusanje a hranici. Co nejdál, ať to zítra máme snadnější.
Cesta nikde. Špatně odbočujeme a tak se trochu motáme mezi místními směřujícími na oslavu. Očividně jsou tu na backpackery směřující do hor zvyklí, ale připadáme si nepatřičně. Volíme ústup, s pomocí místních nacházíme správný směr. U jednoho domu se dáváme do řeči s nechutně ulízaným ‚patrněmanželem‘. Máme si to tady v okolí prohlédnout, to ano. Ale! Nechodit daleko za lidská obydlí! Cože?! No ano, nechodit, nebo jen opatrně. Tam žijí ta divoká zvířata a vůbec. Máme si postavit stan hned uprostřed vesnice, nikomu to prý vadit nebude. Žádná cesta do Albánie tady není. Přechod je daleko.
Trochu nás to mate. Je mlád, musí to tady dokola přece mít prochozený, znát každý kámen. A dozvídáme se od něj toto. Kazí mi to náladu. Jsme u výchozího bodu, tady nám místní měli radit kudy nejlépe proklouznout a ne nás odrazovat. Ach jo. Nevíme kudy jít. Začínají se stahovat mračna, bude pršet. Jsme unavení.
Trochu rezignovaně sedáme na zem a rozbalujeme naše vytištěné mapy. Přijíždí auto, vystupují dva chlapíci a beze slova si k nám sedají. Hurá, konečně nějaká pomoc! Chvíli nám koukají do karet a nekomunikují. Pak jim ukážu, kde na té staré ruské mapě asi tak jsme. Вусанье. Ano, potvrzují, jsme tu. Vusanje. Vstávají, loučí se, odcházejí. „Tak ti nám tedy vytrhli trn z paty, jen co je pravda!“, kroutíme za nimi hlavou.
Nu nic, pokračujeme. Pro jistotu si obhlížím okolí. Támhle je rovný travnatý plácek… a tuhle taky. Ale všechno moc mezi domy. A támhle je dokonce škola. Zastřešené schody. Nahoře krytá podesta. Není tam moc vidět. Ale jdeme dál.
Potkáváme policejní stanici. No ideální, hlavně že na sebe nechceme před tím všelijakým přecházením hranic upozorňovat! Uniformy sedí před stanicí v altánku a popíjejí. Nemá cenu teď couvat pryč, pod svícnem je tma. Když navíc vidíme poblíž stojící partu Čechů, neváháme a procházíme přímo kolem jejich zkoumavých zraků. Tak ne, Poláci. Poskytují nám cenné informace. Byli nahoře, dá se to zvládnout za pár hodinek, prý žádný problém. O možnosti jít dále do Albánie nevědí nic, ale údajně to tam nikdo nehlídá. A mají novou mapu! Ihned ji fotíme a následně i měníme plány.
Podle všeho do Valbony existuje velmi krátká trasa přes nedaleké sedýlko. Narušilo nám to naší představu pochodu přes Tethi, ale což. Ráno moudřejší večera, teď už meleme z posledního. Teď hlavně jít spát. Postavit stan, než začne déšť. Nakonec všechno jinak. Operativně se rozhodujeme sestoupit zpět k opuštěné škole. Přespíme pod stříškou na schodech. Ráno nebudeme muset balit v mokru…
Již za regulérní tmy osidlujeme plošinku 2x2,5 metru. Ze tří stran jsme chráněni stěnou, z té čtvrté převýšením schodů. Máme rozhled, ale pro kolemjdoucí jsme neviditelní. Rychle večeříme a ještě rychleji usínáme. Nebe je černé.
Žádné komentáře:
Okomentovat