Už dlouho před budíčkem si všímám, že po mracích není ani památky. S úlevou se obracím a znovu usínám. Vstáváme až na šestou!
Probouzíme se plně odhodláni a bez nejmenších pochybností. Dnes budeme u Hyrmeta! Veškerá včerejší nejistota a pochyby jsou pryč, odnesl je spánek. Byli jsme jen unaveni! Rychle se balíme a vyrážíme pryč od lidských obydlí. Vesnice spí. Ztrácíme se v lese.
S každým krokem vzhůru stoupá námi vnímaná teplota. Postupně odhazujeme vrstvy oděvů a naopak nasazujeme do akce pohorky a trekové hole. Rychle postupujeme vpřed, zatímco příroda se teprve probouzí. Slunce ozařuje protilehlé horské štíty. Až teď snídáme. Jediné co nás trápí je nedostatek vody. Nabíráme proto i nouzové lahve z potoku pravděpodobně tekoucího z pastvin.
V tom ale vcházíme na nádhernou horskou louku. Slunce se do nás opírá, míjíme dřevěný katun – záchranná to chatička pro případ hrubé nepřízně počasí. Prozkoumáváme základy dávného kamenného obydlí. A hlavně – objevujeme vydatný pramen!
Teče silně. Miluju tu prázdnou chuť čerstvé horské vody. Plníme veškeré lahve, co máme. Provádíme hygienu. Kdybych neměl tu touhu jít dál, vydržel bych tu dlouho. Kochání máme ale v plánu až na albánské straně hranice! Nezbývá, než pokračovat.
Louka mizí a s ní i stále se snižující dřeviny. Proplétáme se mezi obrovskými balvany a oblými skalními útvary. Šlapeme po kolena zanořeni v jakýs to plevel. Moc lidí tudy skutečně nechodí. Poprvé oceňuji službu hůlek. Terén vyžaduje maximální soustředění. Zvrknutí kotníku neznamená pád, což člověk s dvaceti kilama na zádech ocení.
Kýč. Uprostřed tohoto kamenného labyrintu přicházíme na palouček. Neskutečně rovná travnatá plošinka. Těžko si byť jen představovat hezčí tábořiště. Slibuji si, že příště rozhodně spím zde. Teď nás však čeká nejstrmější výstup dnešního dne.
A skutečně. O co pomaleji nyní stoupáme vzhůru, oč více sil nás stojí každý krok, tím hezčí výhled do vnitrozemí Černé Hory se nám otevírá. Kochací oddechové pauzičky jsou spojením příjemného s užitečným (rozuměj - nutným).
A jak to tak bývá, po překonání nejhoršího musíme zase kus sestoupit, ačkoliv vrchol sedýlka je ještě daleko. Jinudy to však nejde. Na to se ale musíme posilnit. Hledáme vhodné místečko ke shození batohů a pobytí pár minut. Matěj na mě dokonce dopředu i volá, že si sedneme tam a tam, ale já už poněkud nevnímám. Nevěřícně stojím vstříc dokořán otevřené mordě ledové jeskyně!
Tohle jsme doopravdy nečekali. Na jídlo zapomínáme. Rozhodujeme se pro menší průzkum. Já to ale pár krocích vzdávám. Chodba prudce klesá a stejně tak i teplota. Lépe připravený Matěj kromě rukavic a čepice popadá kameru a mizí v útrobách hory.
A hned tak se nevrací… až po notné chvíli volá, ať to jdu taky zkusit. Prý je to tam obrovské! Od první zatáčky dohlédnu pouze na lano jistící rychle se svažující sněhovou skluzavku… děkuji, nemám zájem.
Ulehčujeme batohům, nakládáme žaludkům… čeká nás finální fáze výstupu do hraničního sedýlka. Vše jde překvapivě hladce – překonáváme pouze pár náročnějších terénních schodů, pár ledových ploten a nahoře jsme rychleji, než jsem myslel. Žádné bloudění či pochyby. Kámen s rudým nápisem STOP – nic více, nic méně. To bude ono. Hranice.
Rozhlížíme se, nikde nikdo. Špičky okolních hor již definitivně ztraceny v mracích. Jdeme. Zahajujeme sestup, ani to nebolelo. Vážně to bude tak snadné? Nejraději bych už zmizel někde za rohem, pryč od té čáry… ale začínající údolí, kterým sestupujeme žádný úkryt nenabízí. Zato nám poskytuje nádherné scenérie. Bílá skála se až kýčovitě dobře snáší s neuvěřitelnou zelení horské trávy. Úplně jiný charakter, než strana severní, kudy jsme přišli. Chybí tu snad jen fialová kráva.
Ledva co klesneme o pár desítek metrů níže, slyšíme zvonce. Zvláštně zvrhle se těšíme na prvního pasáčka. A už se valí ovce. A už na nás útočí pastevečtí psi! Nejsou tu zvyklí na nějaké návštěvy. Od severu hranice, na východě a západě neprůchodné skalní stěny…
Naštěstí si je zahánějí pryč. Kdepak pastevci. Obě pastevkyně na nás hledí tak trochu zkoumavě. Jakmile ale albánsky zdravíme a ptáme se, jestli jdeme správně do Valbonë, tváře se jim rozjasňují. Ano, jdeme správně. Ano, jsme zpět pod křídly albánského orla. Tam, kde se lidé zdraví a usmívají. Ano, v oněch démonizovaných horách albánského severu, plných krevní msty, zlých Albánců. Ano, tam, kde se ztrácejí Češi. Vše je relativní…
Nejsou fialové, ale máme je tu. Zírám na sněhovou plotnu, na které se pase stádečko krav. Asi jsem fakt kluk z města, ale tohle mi přijde nějaké zvláštní. Nedaleko nich vidíme míhat se dvě dětské postavičky. Očividně na nás čekají. Mlčky sledují, jak se k nim blížíme. Jsme taková exotická zvířátka. Na zádech velký batoh, v rukách hůlky… oni v sandálkách, na zádech světlý pytel.
„Ahoj, proč máte krávy na sněhu?“, ptám se rádoby chytře…
"Tak protože potřebujou pít“, utíná mě hoch.
„Ahá…“ …až se za tu blbou otázku pomalu stydím. Boha vždyť jsme v horách, jiný zdroj vody tu není.
„A co to nesete?“, zkouším si zachránit reputaci
„No sníh!“, odpovídá nechápavě.
Ještě chvíli debatujeme, proč tahá sníh, když ve Valboně teče tak nádherná voda. Je to prý daleko, dozvídáme se. Nu dobrá, zkouším si ho ještě vyfotit, ale on zkamení, jeho mladší sestra rychle mizí za jeho zády… sakra, nečekaná reakce. Tak nic. Nakonec se zadaří jen jedna dokumentační fotka v momentě, kdy pár kroky naznačím, že je již focení konec a jde se dál. Zandavám foťák, udělám krok a řítím se k zemi. Matěj se směje: „No, to ses jim teda předvedl….“
A už to vidíme! Teď chápeme proč sníh! Z nadhledu sledujeme jejich usedlost. Všude jen skála a kámen, koryto řeky je doopravdy z ruky (jak ještě ani sami netušíme). Opět na nás útočí pes! Tentokráte naštěstí připoutaný. Hluk přiláká pozornost staré babičky a nějaké mladé holčiny. Předpisově na ně albánsky voláme dobrý den, „Mirëdita!“. A ona ještě pohotověji oplácí: „Hello, can you speak english? Come here and relax“. Trochu nám vyráží dech, ale což. O schopnosti Albánců domluvit se přece již dávno víme…
„Hi, I’m Tina, this is my grandmother…“, dělá nám antré holčina v teplákové soupravě. „Jsme tady vždy jen na léto, jinak jsme z Bairam Curri…“ Babička na nás s úsměvem hledí a nechává si vše překládat, dokonce nás zvou na kafe. Nakonec odmítáme, už už chceme být dole, ve Valboně, uvěřit tomu, že se to fakt povedlo. Zpětně mě to trochu mrzí, rád bych si to kamenné obydlíčko prohlédl i zevnitř, navíc by tam u dveří jistě bylo lepší světlo na nějakou zajímavější fotografii než…
Prosím Tinu, zda si ji můžu vyfotit. Tohle usměvavé slunéčko plné energie si chci zdokumentovat. Ale situace se zvrtla. Aniž bych chtěl, vznikla z toho bezduchá skupinovka. Když to Matěj vidí, sám se přidává. Když už, tak už. Tak holt máme jednu klasickou turistickou…
Nicméně – zvou nás, že kdykoliv se můžeme znovu ukázat, zastavit, pobýt. Příjemné. Za vše děkujeme, vyprovází nás na konec plošinky, na které žijí… odkud už cesta opět prudce klesá. A klesá… jak tudy na jaře šplhá ta babička? Ale kdo ví, třeba by nás oba hravě předběhla. Pečlivě vážím každý krok, váhu těla a batohu se snažím rozkládat prostřednictvím hůlek i na ruce. I tak se musím hodně soustředit. Zvednu hlavu abych se pokochal a už zakopávám, podklouzávám či jinak ztrácím rovnováhu.
Přicházíme na další rovinku uprostřed tohoto srázu, vidíme další stavení. Nikdo tu ale není. Ztrácíme cestu… ale po chvíli vycházíme na skalnatou horskou loučku, odkud se nám otevírá první lepší pohled do údolí. Valbonë pořád není vidět, ale znatelně se blížíme. Fascinuje mě hmota skalního masivu, prudkého srázu, který tvoří protilehlou stranu údolí. Jeho dno je stále v nedohlednu, rozhled do všech stran je notně ořezán horskými štíty. Dáváme pauzu.
Opět nekonečný sestup. Již během něj se dušujeme, že tudy nazpět teda rozhodně nepůjdeme. Co krok, to nutnost stoprocentního spolehnutí na trekové hůlky, co krok, to více se ozývá mé koleno; nedokážu si představit, co by dělalo nemít ty hole… přitom taková blbost, co?
Valbonë na dohled! Z ničeho nic se otevírá les a z mírné skalky na nás útočí neznámý pohled na známý cíl. Vesnička jako na dlani. Navíc vychází najevo, že tato námi téměř nablind vybraná cesta směřuje snad přímo doprostřed osady, přesně k hospůdce. Vylepšit to už moc není jak, to tak jedině někde šikovně potkat Hyrmeta…
Těsně nad vsí čekám pár minut na světlo, které se tak nějak ne a ne vymanit ze spárů stále houstnoucích mračen. Nakonec se zadaří, kýčovitě se mi osvětlí pouze Valbonë, zbytek údolí zůstává zahalen. Jako bychom se po mnoha letech vraceli na místa, kde jsme strávili dětství, s takovým zvláštním pocitem vcházíme do bílého koryta řeky… přecházíme po pochybně houpavě vratkých lávkách na protější břeh. Poznáváme místa, kde jsme před 2 lety marně honili signál, kde jsme se za keřem s Hyrmetem schovávali před skupinkou Čechů… a vcházíme do místního baru, odkud se line všudypřítomná ‚orientální‘ muzika. Přinejmenším je to znamení, že jde proud.
Za jediných 200 leků co máme, kupujeme dvě piva, za padesát centíků nějaké ty čipsy. Sedáme si. Slast. Pivo a sůl. O trochu toho iontového nápoje si naše těla přímo říkala. Za zády nám vlaje albánská vlajka. Nevím proč, mám z ní radost. Jakoby to byl poslední atribut ‚albánskosti‘, který mi do toho celkového obrázku mých pocitů chyběl. Dávám se do ‚řeči‘ se štamgasty. Elektřina prý už jde nonstop, což je pro nás příjemné překvapení. Slibuji tak, že se rozhodně nevidíme naposledy. Nabíjet se přeci musí. To však ještě netuším, jak jim nevědomky lžu…
Vyrážíme k Hyrmetovi. Jsme tak blízko. Najednou cítím jakoby obavu, jak to dopadne. Zatím vše vychází až moc dobře, nikde žádný problém, žádná překážka. Jako bychom si nepřipouštěli, že nás nemusí čekat, tj. že na nás nemusí mít náladu, čas apod. Třeba tam nebudou. Třeba tam nebude taková atmosféra jako tenkrát. Třeba jsme si minule nějak nerozuměli a omylem jim slíbili něco, co jsme nesplnili. Co když si tím pokazíme to zapamatované krásné, co jsme tam ‚u Hyrmeta‘ zažili…
Z těchto a podobných myšlenkových procesů nás vytrhává zvuk. Zvuk, který – pokud nás paměť neklame – vyluzuje v širém okolí jen jedna mašina… Hyrmetova! Hyrmetova ‚makína‘! Je to možný? Stojíme jako zařezaní; zpoza zatáčky a terénní vlny se ladným zhoupnutím doopravdy vynořuje důvěrně známý obrázek modrého náklaďáku. Začínám se této až kýčovité situaci smát. Rozpřahuji ruce v náznaku objetí. Makína se nerušeně valí přímo na nás. Vidíme Hyrmeta. Hyrmet vidí nás. Pouští volant a máchá rukama nad hlavou. Zastavuje. Vyskakuje. Líbá nás, smějeme se, líbá nás.
Rychle hledám Fatosem přeložený dopis, který jsme přivezli. Hlavní zpráva – dozvídáme se, že fotky a VHS kazeta v pořádku dorazila. Celý rozzářený nám to potvrzuje a při té vzpomínce se směje. Je vidět, že jim tenkrát udělaly radost. Jsme šťastní. Hyrmet je ze všeho tak krásně vykolejený, je vidět, že nás doopravdy rád vidí. Obrací se do kabiny a prudce křikne na starého pána v saku něco ve smyslu „Co tam sakra sedíš, to nevidíš, že tu máme návštěvu?“. Pán poslušně seskakuje, seznamujeme se. Nicméně, Hyrmet musí jet dál. Vrátí se prý večer. Máme ale určitě jít k nim domů, ano, jsou tam všichni, Fitim, Edona, Valbona, všichni… Dobrá, domluveno. Hyrmet s nevěřícným úsměvem nasedá zpět do makíny a každý vyrážíme opačným směrem. To by tedy bylo.
Jdeme celí rozesmátí. Jediné co se nepovedlo, bylo zamýšlené zdokumentování toho ‚prvního momentu‘. Je to škoda, ale… kdo to mohl tušit? Setkání přišlo rychleji, než Matěj stačil vůbec začít přemýšlet o vyndání kamery… nevadí. Hlavně, že se věci stále ubírají správným směrem.
Je stále poměrně brzy, světlo ještě pár hodin bude a tak se rozhodujeme nejít přímo za ostatními. Potřebovali bychom někde oddechnout, dát si oraz, umýt se. Volíme tedy již jednou odzkoušenou fintu s příchodem k osadě zezadu, od vodopádu. Prodíráme se roštím a nízkými jehličnany, slyšíme výkřiky dětí. Jsme blízko, jen se neprozradit…
Ihned poznáváme, že je letos více vody. Potůček se i letos ztrácí v kamenném moři, ale o poznání dále, než minule. Poskytuje nám tak klidné útočiště. Každý si stavíme z kamenů svojí přehradu a v napuštěných jezírkách stíráme prach a pot z našich těl. Pereme. Sušíme. Svačíme.
Hlavně nechceme prošvihnout návrat Hyrmeta do osady. Proto se zavčas sbíráme a přesunujeme se zpět na cestu, zpět do koryta řeky. A čekáme.
A čekáme. Začíná se nám nevyplácet, že jsme se ve strachu z nezastavitelnosti albánské pohostinnosti moc nenajedli. Hyrmet někde vázne a na nás přichází hlad. Nechci to ale vzdát, přece tam nepůjdeme teď… dnes… kdy nám vše vychází! Začíná padat tma, což je zde v údolí obkrouženém kopci celkem svižný proces. Nedá se nic dělat, musíme jít. Nemůžeme tam přeci přijít za úplné tmy. Zatím přece nic netuší…
Jdeme, ale jako by se nám tam najednou nechtělo. Takhle jsme si to nepředstavovali… bez Hyrmeta… ale nedá se nic dělat. Tak trochu mám obavy ze štěňátka Haderixe, kdo ví, co z něj vyrostlo a jestli nás nepotrhá. Pro jistotu se na nás řítí psiska hned dvě. Zuřivě štěkají a tak zůstáváme stát, ve tmě před námi se již noří obrysy ‚stanu‘ krav a kuchyně. Čekáme, kdo nás přijde vysvobodit.
Zjevuje se drobnější postavička, odhání psy a na dálku anglicky zdraví: „Ahój, umíte anglicky? Pojďte dál…“ Jasně, Edona! A tak jdeme. Přicházíme k sobě na pár metrů a krz šero pokračuje: „Jak se jmenujete?“ …podávám jí ruku a říkám: „No, já myslím, že víš, jak se jmenujeme. Pietro a Mateo!“
Vteřinu či dvě stojí naprosto nehnutě. Bez mimiky, beze slov, s otevřenou pusou. Až pak přichází úsměv a křik. Ihned o nás ví všichni, huláká zpět do tmy něco, z čehož rozumíme pouze naše jména. Vleče nás domů, poplácává nás, hlasitě opakuje naše jména. Jsme u cíle.
Celé společenství se shromažďuje mezi kuchyní a stanem krav. Koukají na nás jak na zjevení. Fitim jen stojí, kouká, nevěřícně se usmívá. Je viditelně dost unavený. Vítá se s námi. Zdravíme Hyrmetovu ženu Rózu, syna Ervina… ale to už nás ženou dál. Batohy si hoďte támhle, sedněte si sem…
Všichni usedáme při tradiční svíčce okolo stolu. Koukají na nás, my koukáme na ně. Mlčíme. Trochu mě to znejišťuje, ticho je to poslední na co jsem ve svých představách narazil. Ale je tu. Není však divu, skočili jsme na ně jak…
Začínáme vysvětlovat, že jsme potkali Hyrmeta. Opravdovou a živou diskuzi ale nastartuje až dopis Hyrmetovi, který vytahuju. Naštěstí jsem měl pro případ ztráty hned dvě kopie, teď se nám ta druhá moc hodí. Edona jej se smíchem čte nahlas, opět nám rozzářeně potvrzují, že fotky doopravdy přišly atd.
Nejvíc s námi komunikuje Edona a Ervin. Oba za ty dva roky značně dospěli, hlavně z Ervina začíná růst chlap. Takový Hyrmet. Komunikativní, usměvavý, přátelský. Fitim se culí a mlčí, Róza sedí, kouká, a Valbona kmitá někde v pozadí. Připravuje nám jídlo. Otázku, zda si něco dáme, považujeme za řečnickou.
V tom přijíždí Hyrmet. Znovu se vroucně vítáme. Taktéž dostává jídlo. Stále nás pobízí, ať ještě jíme, ale už nemůžeme. Prohlížíme těch pár fotek, které jsme jim pro jistotu přivezli. Všichni si ukazují co a jak se změnilo. Ptám se, kde je štěně Haderix. Nikdo nerozumí. Až když jim ho ukážu na jedné z fotek, se smíchem mi přivádí takové opelichané psisko! A prý se nejmenuje Haderix, jak si celé dva roky myslíme. Je to Rex! To „hade“ je něco ve smyslu „pojď“. Prostě jsme to jejich „Pojď, Rexi“ pochopili jako jméno. No, takových nedorozuměníček bude asi více. Například když mi Róza něco vehementně povídá o čelovce, kterou jsem ji předloni věnoval.
Ale poměrně rychle nás zahánějí spát. Oproti minule pro sebe máme celý jeden ‚stan‘. Letos je tu výrazně méně lidí, méně dětí, nejsou tu staří rodiče…. Proto se všichni vejdou do společné ložnice. Celá rodina, děti, máma, táta, brácha… všichni spí na jedné širokánské posteli (tj. dřevěný schod cca metr nad zemí). Nutí nás, abychom za sebou zacvakli západku, čemuž moc nerozumíme. Přece se tady nekrade! (Sakra, to je ale rozdíl v myšlení oproti prvním hodinám pobytu před dvěma roky!) Vysvětlují, že je to kvůli těm jejich novým pomateným čoklům. Mají zde oblečení a jiné věci. Ok, neprotestujeme.
Zavíráme, uleháme, usínáme. Mise splněna.
