Bělehrad! Oči nespouštíme z hodin, proplétáme se uličkami města, nádraží už musí být blízko. Čas odjezdu vlaku se rychle blíží. Ihned běžíme na autobusák, to kdyby náhodou jelo i něco jiného. Ale nic. Spěcháme tedy ke kase. Odmítají nás, mezinárodní jsou támhle. Vlak do Prahy jede snad za 10minut! Ptáme se na cenu. Jedenáct tisíc dinárů, šokují nás. Ne! Chvíli nevíme co dělat. Pak se ptám na cenu do Budapeště – nepochopitelně je snad čtvrtinová! Ok, bereme, ale rychle! Ne! Nejde platit eurem! Švihem k směnárně, pojď pojď pojď, popadám peníze, úprk k pokladně, pani cvaká údaje do počítače... tik tak... tik tak... tik tak...
Máme je! Po pár rychlých krocích zjišťujeme, že nádražní hodiny jdou trochu napřed. Vbíháme do vlaku. Nikde žádná cedule, žádná informace kam jede. Ptám se mladíka a prý ano. Takže úspěch! Teď si jen někam sednout. A pokud možno tak, aby nás hned zase nevyhodili.
Všude tak nějak plno až míjíme jedno kupéčko, které je podezřele zavřené a má trochu zatažené záclonky. Všímám si, že se uvnitř velmi přátelí nějaký páreček. Tady však není na soucit místo. Místo není ani na otočení se, proto na chodbičce dělám jeden krok zpět, držím kliku od kupé a tím otevírám a křičím na Matěje „sem!“. Vylekaných milenců se drze ptáme, zda tu mají volno. Ale až tak nás to zase nezajímá, bágly už stejně máme sundané a místo tu očividně je. Potvrzuje nám to až jejich otrávené „Jo“. Tak a máme to.
Abychom jim tu cestu ještě více osladili, z batohu (!) vyndaváme nedojedenou polovinu plavského melounu. Ryjeme do něj lžící, snídáme. Je nám blaho. Nekonečnou rovinou severního Srbska míříme k maďarským hranicím.
Ty však nepřichází. A nepřichází. Naštěstí jedeme komfortně klimatizovaným vlakem českých drah. Předchozí vagony jsou neklimatizované, vyprahlé. A neobsazené. Pusto, území nikoho. Jen vagony, otevřená okna a dveře, záclonky vlají.
Když už se konečně přechodu dočkáme, vyhráno také není. Kontrola vlaku trvá snad hodinu. Ale i na druhé straně hranic se cesta nehorázně vleče. Jsme rozmazlení, zapomínáme, že jsme rádi, že vůbec jedeme.
A proč vlastně nejedeme až do Bratislavy? Nevíme. V tom časovém presu jsme se na cenu jízdenky na Slovensko nestačili zeptat. A průvodčí nám ji prodat nemůže. Roste mi v hlavě plán – v Buda prý budeme 15 minut stát. Třeba to stihneme…
Otevíráme dveře, seskakujeme a dostáváme neskutečnou podpásovku. Sauna. Po 9 hodinách v klimatizovaném vlaku nás vítá čtyřicetistupňová maďarská výheň. Batohy těžknou. Kasy jsou tak daleko. Všude davy! Míříme přímo k Wasteels, je tam míň lidí. I tak čekáme frontu. Ano, prodají nám lístky. Levně. Eura ale neberou! Tak rychle, směnárma, špatný kurz, zpět. Paní ručně vypisuje jízdenku. A pečlivě. Prý není spěch, když nám tenhle ujede, pojede za pár hodin další.
Běžíme! Vlétáme v první vagon, ano! Stihli jsme to! Rozhlížíme se. Něco tu nehraje. Pánové v kravatách si nás se zájmem prohlížejí. Procházíme první třídou a snažíme se nikomu z nich neshodit notebook karimatkou. Následující vagon je dle pravidel řazení železničních vagonů jídlení. Tím už si projít netroufáme, smrdí to tam doopravdy luxusem. Drze riskujeme přeběhnutí po nástupišti. Daří se.
Usedáme opět v našem klimatizovaném vagoně. Vlak se rozjíždí. Až teď píšu Andrejce, že se blížíme. Nechtěl jsem to zakřiknout. Prosím ji, ať mi napíše, co jede od šesté hodiny z Bratislavy. Dlouho žádná odpověď, až je mi to divné. V Praze je mezitím nehorázná bouřka, nejde proud, není jak to zjistit. Áčko volá, komu to jen jde. Její smska mi však přichází až v Bratislavě a to v době, kdy vím, že pojedeme až na noc. Ale to předbíhám.
Vlak se poklidně přehoupne na slovenskou stranu hranice. Na prvním nádraží do ospalé nálady vlaku proniká naštvaný brblot a nadávky nově nastoupivších. Všechno je prý pojebané. Klejí staří, klejí mladí. Vlak prý přijel o dvě hodiny později. Kupé se rychle plní. Přistupuje křehká babička a hřmotný mladík. Svorně si stěžují. Sledujeme je a usmíváme se. Jsme už asi 20 hodin nepřetržitě v nějakých dopravních prostředcích a nějaká zpoždění moc neregistrujeme. Každopádně je příjemné slyšet téměř rodný jazyk.
Bratislavou se ploužíme tak trochu naslepo. Nikdy jsem tu pořádně nebyl, stále jen projíždím. Chtěli bychom se na chvíli zastavit, někde pobýt, nakoupit si. Máme pekelnou žízeň. Ve vlaku se dala koupit jen dvoudecka vody za euro pade. Velký to šok po bezedných albánských potůčcích. Není ale čas, priorita je dorazit co nejdříve na autobusové nádraží a zjistit co a jak. Je po sedmé hodině, při troše štěstí jsme po půlnoci doma!
Tak ne. Nejbližší autobus až v půl jedenácté. Ani nám to vlastně až zas tak moc nevadí. Vychutnáváme si pevnou půdu pod nohama. A pivo. A stabilní, netřesoucí se záchody. A vůbec, jsme v Bratislavě! Po jednom pivu nám zavírají nádražní stánek, přesouváme se tedy do nádražní restaurace. I tu však zavírají! Ptáme se, kam tedy máme jít na jídlo- Vrchní si nás měří zkoumavým pohledem. Obrací se na u baru stojícího chlapíka a prý jestli by neporadil „kamarádům horolezcům“. A už se nás ujímá, už nás vleče ven. A vypráví. Támhle je hospoda, tam znám majitele, tam znám toho a tamtoho...
A mluví. Poslušně ho následujeme, hospoda je doopravdy za rohem a vypadá příjemně. Není tu zahuleno, na stěnách zajímavé cedule, vaří si tu svoje místní pivo. Jen komáři. Neskutečné množství komárů. Prý se tu nějak přemnožili. A taky tohle, a potom támhle to. Nekonečný proud slov nám vyhovuje. Nemusíme nic říkat. Volný čas nám hezky utíká, dáváme si malou večeři, zapíjíme to hutným pivem a za chvíli nám pojede autobus domů. Platíme, ale co to, prý se o částku podělíme. Nebráníme se. Z 17ti euro platíme 7, náš průvodce-hostitel celých deset.
Mohutná bouře, při které nám doma teklo zavřenými okny dovnitř, která posunula do Budapeště to nesnesitelné dusno, co jsme tam zažili, se přiblížila do Bratislavy. Nad Tatrou se možná blýská, ale tohle je hotový stroboskop. Záblesky vzduch-vzduch následují snad ve vteřinovém intervalu. Nikdy jsem nic takového neviděl!
Po prvních pár metrech ujetých ve slovenském autobuse usínáme. Budí nás až přestávka na pumpě před Brnem. Dozvídáme se, že cesta byla docela divoká. Ta bouřka rozházela po dálnici několik stromů a celkově to prý vypadalo nehezky. Trochu mě to mrzí, já tyhle kalamity přece rád. Ale spánek mi bodnul. Jen po těch pivech mám hroznou žízeň. Za české koruny (krásný to pocit) kupuji litr a půl vody. Než dojedeme do Prahy koupím ještě jeden, tak to do nás teče.
Žádné komentáře:
Okomentovat